Joy Adamsonová - Dlouhé safari z Opavy do Keni

Help! Help!

Je tři čtvrtě na sedm a rezervace Shaba na severu Keni se rychle noří do tmy. Jako všude na rovníku přichází temnota okamžitě, jako když otočíte vypínačem. Dnes ale na obloze zůstaly mraky, které odrážejí poslední záři téměř schovaného slunce. Připomínají obrovské řeřavé uhlíky, které ještě doutnají na obloze. V jádru jsou temné, ale na okrajích jiskří. Tento působivý pohled si ale dnes nemůžu vychutnat, protože mám svůj plán. Nechávám se vysadit u kamenné mohyly uprostřed rezervace, která leží v polopouštní a téměř neobydlené oblasti.

Terénní auto i s doprovodem posílám na tábořiště nazvané Joy´s kemp, které je odsud vzdáleno asi tři sta metrů. Chvíli čekám, než jsem si jistá, že auto přijelo do tábora. Pak se zhluboka nadechnu a křičím: „Help! Help! Hééélp!“ Moje výkřiky ale tlumí hradba houští, která mne odděluje od tábora. Rychle spěchám do tábořiště. Když se vzápětí ostatních ptám, zda mne viděli nebo slyšeli, zamítavě kroutí hlavou. Mé domněnky se potvrdily. Křičela jsem na místě, kde byla v roce 1980 brutálně zavražděna Joy Adamsonová, kterou také nikdo neslyšel. Nikdo z tábora jí nepřiběhl na pomoc, když vrah vystoupil z úkrytu a zasadil jí několik ran dlouhým nožem.

Světově proslulá ochránkyně přírody, spisovatelka a malířka proto v rezervaci Shaba nalezla smrt. Tuto tragickou událost dnes připomíná právě kamenná mohyla v rezervaci, postavená jako její památník. Tato slavná žena však po sobě zanechala mnohem více. Její nejznámější knížka Příběh lvice Elsy se stala bestsellerem a byla přeložena do pětadvaceti jazyků. I když se lvicí Elsou je Joy spojována nejčastěji, její aktivity byly mnohem rozmanitější. Málo se například ví, že se podílela na založení šesti národních parků v Keni. A ještě méně známá je skutečnost, že pocházela z Opavy, kde se narodila v roce 1910 jako Friederike Victoria Gessnerová.

Za příjezdem do Keni stála nová láska

Joy se do Keni dostala v roce 1937, když tam jela hledat farmu, na které by ona i její židovský manžel Viktor von Klarwill přežili Hitlerovo běsnění v Evropě. Joy cestovala na přání manžela sama, aby jejich náhlý odjezd nevzbudil podezření. Jenže manžel se k ní již nikdy nepřipojil, protože Joy na lodi směřující do keňské Mombasy potkala švýcarského botanika Petera Ballyho, do kterého se bezhlavě zamilovala. S prvním manželem se proto rychle rozvedla, aby mohla žít se svou novou láskou v Keni. I když i toto druhé manželství Joy Adamsonové později ztroskotalo, právě díky němu se Keňa stala její novou vlastí. Když se Joy rozhodla, že kulturní Evropu vymění za primitivní, drsnou a nebezpečnou africkou buš, předsevzala si ještě jednu věc.

Rozhodla se, že se vrhne do práce, která bude její nové domovině prospěšná. Proto se okamžitě po příjezdu do Keni začala věnovat botanickým kresbám, aby zmapovala mizející africkou květenu. První příležitost zaznamenat unikátní flóru jí poskytly strmé vršky pohoří Chyulu. Pohoří vulkanického původu bylo později právě díky unikátní flóře i fauně prohlášeno národním parkem.

Dnes se sice nachází stranou hlavních turistických tras v Keni, ale zato přitahuje pozornost vědců. Joy povzbudilo, že za svou kolekci botanických kreseb dostala mezinárodní ocenění, a tak přešla k portrétování příslušníků keňských kmenů.

Soubor sedmi set kreseb dnes tvoří keňský národní poklad, protože řada kmenů mezitím již zanikla. K další aktivitě, která Joy Adamsonovou proslavila, ji dovedl její v pořadí již třetí manžel George Adamson. Ten byl respektovaným strážcem zvěře, který měl na starosti takzvanou Severní provincii zahrnující neobydlené území na severu Keni. Právě on zasvětil Joy do zákonitostí buše i přežití v drsné přírodě.

Joy se ochotně učila. Během náročných safari, která společně podnikali na velbloudech nebo na oslech, se osvědčila jako výborná společnice se skvělou fyzickou kondicí, které nevadily útrapy, nemoci nebo nepohodlí. Nestěžovala si ani na jídlo, i když většinou naložili na muly jen pytle rýže a jinak se živili masem divokých zvířat, jedli divoce rostoucí plody a převařovali si vodu z řeky. „Jednou si na velbloudovi rozedřela zadek do krve, ale ani slovem si nepostěžovala,“ řekl později George uznale. Adamsonovi často cestovali do míst, kam do té doby noha Evropana nevkročila. Dojeli například k jezeru Turkana a podnikli plavbu na Jižní ostrov. Pár se však v roce 1956 usadil na jednom místě. Tehdy došlo ke klíčové události – do jejich života vstoupila lvice Elsa.

Národní park Meru – zrození legendy jménem ELSA

George tehdy stopoval lidožravého lva. Náhle na něj zaútočila lvice a George ji zastřelil v domnění, že jde o hledaného lidožrouta. Vzápětí však zjistil, že lvice jen bránila svá tři mláďata, a proto byla tak agresivní. Zatímco dvě mláďata odeslali Adamsonovi do zoo, to třetí, nejslabší a nejmenší, si ponechali. Pojmenovali je Elsa a rozhodli se, že je vychovají a vrátí africké divočině. K tomuto unikátnímu experimentu si vybrali právě oblast Meru, kde Elsu našli. Oblast Meru, která byla později i díky nim prohlášena národním parkem, představovala pro pokus s Elsou asi to nejlepší místo. Patří k nejrozmanitějším a nejkrásnějším oblastem v Keni a je doslova sevřená třemi velkými řekami. Na jihu teče nejdelší keňská řeka Tana, na jihozápadě proudí Ura a na východě se vine řeka Rojeweru. Oblast Meru se rozprostírá ve stínu hory Kirinyaga (dříve Mount Kenya). Ze severovýchodu je jakoby stlačena pod vrcholky pohoří Nyambene. Vydatné deště vznikající z prstenců mraků obepínajících horu Kirinyaga i pohoří Nyambene končí nejen ve třech řekách, ale také v bezpočetných říčkách, které pak vyživují bujnou džungli i mokřiny. Podél řek rostou vzácné dumy thébské.

Na východě se park rozevírá do širokých a nekonečných plání drsných polopouští. Scenerii oživují skalnaté pahorky, kde za rozpáleného poledne Adamsonovi vysedávali s Elsou, protože tam vál osvěžující vánek. Oblíbili si zvláště takzvanou Leopardí skálu nebo skalní útvary Mughwango.

Různorodá krajina skýtá i dnes útočiště mnoha druhům zvířat.

Kromě nepřehlédnutelných slonů lze v Meru spatřit velké skupiny lvů, gepardy, leopardy, psy hyenovité a vzácně i nosorožce dvourohé nebo tuponosé. Na savanách se pasou zebry Grévyho, gazely i nádherní přímorožci šavlorozí.

K vidění jsou také chocholatky nebo vzácné antilopy kudu malý. Zajímavostí je také dikdik Kirkův, nejmenší ze všech antilop, který váží kolem čtyř kilogramů. V národním parku se také popásají velké skupiny buvolů kaferských. V řekách žije spousta hrochů a krokodýlů.

Experiment s Elsou se Adamsonovým vydařil, protože dokázali lvici plně připravit na samostatný život v divočině. Elsa se spářila s divokým lvem a přivedla na svět lvíčata. Jenže idyla netrvala dlouho, protože Elsa zanedlouho poté zemřela – zřejmě po napadení klíštětem. Joy, která podvědomě tušila, že se s manželem při výchově Elsy pustili do unikátního projektu, se rozhodla o svých zkušenostech napsat knihu. Ta se stala okamžitě bestsellerem. Přestože z Joy byla rázem zámožná žena, nechtěla se vzdát života v buši, který si tolik oblíbila. Rozhodla se, že bude vést dosavadní skromný způsob života a většinu prostředků věnuje na záchranu zvířat po celém světě.

V samotné Keni je věnovala právě na zakládání národních parků. Jedním z prvních, který podpořila, byl národní park Meru. První tři roky existence dokonce táhla břemeno všech nákladů její nadace, teprve poté je částečně převzala keňská vláda. Joy později v národním parku Meru uskutečnila další úspěšný experiment – do divoké přírody vrátila gepardici Pippu a také o ní napsala dvě úspěšné knihy. Přeneseně se dá říci, že park vděčí za svůj vznik právě lvici Else a gepardici Pippě.

Park ve jménu Elsy

Joy Adamsonová podpořila také vznik národního parku Shimba Hills, který je proslulý plachou a vzácnou antilopou vranou.

Sponzorovala i další zajímavý projekt zaměřený na boj s pytláky. Poskytla prostředky na letecké kurzy pro strážce zvěře, kteří pak mohli v malých letadlech lépe kontrolovat nepřístupná území Keni. Národní parky dnes v Keni tvoří nejen rezervace sloužící k záchraně divoké zvěře, příjmy z návštěv turistů jsou dnes klíčové pro keňskou ekonomiku. Proto keňské úřady dodnes připomínají, díky komu toto bohatství existuje. Pamětní tabule s podobiznou Joy zdobí například vjezd do jednoho z nejpůvabnějších parků v Keni -Samburu, jehož vznik spolu se sousedním Buffalo Springs také podpořila Joy.

Co se jí však už nepovedlo, bylo pojmenovat jeden z národních parků po lvici Else. Její pozornost upoutala romantická krajina sopečného původu nedaleko jejího domu u jezera Naivasha, kde žilo hodně vzácných druhů zvířat. Na oblast však měli zálusk evropští pěstitelé květin a také místní pastevci dobytka, kteří měli na svědomí ubývání zvěře. Joy si uvědomila, že musí jednat rychle, aby území zachránila. Přes veškeré úsilí se Joy Adamsonová vyhlášení „Elsina národního parku“ již nedožila. Způsobily to byrokratické průtahy a hlavně její nečekaná tragická smrt v lednu roku 1980.

Park vznikl až v roce 1984 a Joyina nadace jej podporovala i po jeho založení. Kromě nákupu půdy financovala oplocení národního parku, vstupní brány, cesty, obytný dům pro hlavního strážce parku, deset obytných domů pro rangery, domy pro další zaměstnance parku, ubytovací chatky pro turisty, stanoviště rangerů, informační kiosek a solární kolektory pro všechny budovy. Nadace poskytla peníze i na výchovné a vzdělávací centrum, kterým dnes projdou tisíce a tisíce keňských školáků.

Po smrti hlavní mecenášky parku se však správcům Joyiny nadace nepodařilo přesvědčit keňskou vládu, aby národní park pojmenovala po lvici Else.

Park se nyní nazývá Hell´s Gate neboli Ďáblova brána a díky rozmanitosti zvířat se stal druhým nejnavštěvovanějším na území Keni. Je oblíbený také proto, že se v něm dá jako v jednom z mála parků chodit pěšky nebo jezdit na kole.

Jedno místo je však po Else přece jen pojmenované, a to dům Joy Adamsonové na břehu jezera Naivasha, které se i dnes jmenuje Elsamere. V současné době slouží jako muzeum Joy Adamsonové i ekologické centrum. Dům stojí na pahorku s působivým výhledem na jezero. Návštěvníci mohou pozorovat hrochy, pelikány a další vodní ptáky. V korunách akácií sídlí orlové říční. Tlupa gueréz putuje ze stromu na strom a návštěvníci, aby si je mohli vyfotit, lákají opice na ovoce a na zavolání „kiri kiri“, které používala i samotná Joy Adamsonová. Jednorázový poplatek zahrnuje oběd nebo odpolední čaj a prohlídku muzea. V bývalém Georgeově pokoji se nyní promítají filmy o životě slavné dvojice. Obývací pokoj Adamsonových byl trochu přestavěn, aby pojmul větší počet návštěvníků, ale knihy jsou na svém místě, a tak se návštěvník může ponořit do duchovního světa Joy Adamsonové. Mnoho návštěvníků zůstává přes noc v bungalovech, které nechala vybudovat Joyina nadace.

Zemřeli rukou vrahů

Ani třetí manželství Joy Adamsonové nedopadlo dobře. Rozpory mezi ní a Georgem se vyhrotily natolik, že začali žít odděleně, i když navenek oba pečlivě udržovali image šťastného páru kvůli prodejnosti Joyiných knih. George nalezl nové útočiště v oblasti Kora na severu Keni, kde se věnoval svým lvům. Joyina nadace i přes jejich osobní neshody sponzorovala vznik národního parku Kora.

V oblasti vznikly cesty, a to spolu s Georgeovými experimenty začalo přitahovat pozornost turistů a následně i banditů, což se později stalo Georgeovi osudným. Joy se mezitím podařilo udělat dohodu s místními náčelníky v oblasti Shaba – poskytne prostředky na zřízení další rezervace a naopak dostane prostor, kde bude moci vychovávat v pořadí již třetí africkou kočku – levhartici Penny. I když i tento experiment se podařil, Joyina kniha Příběh levhartice Penny mohla vyjít až posmrtně. Práci na knize přerušila vražda Joy, za kterou byl odsouzen její bývalý sluha Paul Ekai. Podle soudu se tento Afričan mstil za to, že jej Joy kvůli krádeži propustila a nedala mu jeho poslední výplatu.

O deset let později zemřel násilnou smrtí i George, a to v rezervaci Kora při přestřelce se somálskými bandity.

Adamsonovi však chtěli být se svými zvířaty do poslední chvíle. Podobně jako byl popel Joy rozprášen nad hrobem lvice Elsy, byl George pohřben vedle svého nejmilejšího lva Boye v rezervaci Kora. Jejich odkaz ale mezitím přesáhl hranice Keni. Joy již prostřednictvím své první knihy o Else neukázala Afriku jako místo, kam se jezdí zabíjet zvířata, ale jako místo, kam se jezdí zvířata obdivovat a chránit. Do Afriky se díky Joy Adamsonové začalo jezdit na lovy beze zbraní, přičemž tento způsob cestování dnes patří k nejrozšířenějším. Adamsonovi si i přesto dělali starosti, co se bude dít dál s národními parky, které s takovým úsilím pomáhali založit. Za oba to vyjádřil George: „Kdo se bude teď starat o zvířata v rezervaci, když se nemůžou postarat sama o sebe? Žijí v Keni mladí lidé, kteří by byli ochotni převzít štafetu? Kdo zvedne svůj hlas, až ten můj bude odvátý větrem, aby hájil zájmy Kory?“

PO STOPÁCH JOY NA OPAVSKU

Kdo se nedostane do vzdálených koutů Keni, může prožívat část Joyina osudu putováním po krajině jejího dětství. Romantická krajina na Opavsku stále nabízí místa, kde si lze sednout a představit si, jak děvče z pohraničí udělalo díru do světa. Kořeny Joy dodnes připomíná unikátní náhon vytesaný ve skále, který se stal národní technickou památkou a který postavil její podnikavý pradědeček Carl Weisshuhn. A splavu jím postavenému, který při sjezdu Moravice dokáže řádně potrápit vodáky, dodnes nikdo neřekne jinak než Vajzoňák. Nedaleko kružberské hráze se nachází tzv. horolezecká skála, v níž plánoval podnikavý pradědeček postavit mauzoleum, protože chtěl i po své smrti splynout s přírodou. Po zahájení stavebních prací na nátlak příbuzných od svého záměru ovšem ustoupil. V blízkém Budišově nad Budišovkou lze navštívit hrob, kde spočívá Joyina nejmilovanější babička. V Opavě je v ulici Na rybníčku rodný dům Joy Adamsonové s pamětní deskou. Právě při návštěvě míst spojených s Joy Adamsonovou se postupně začíná rýsovat obraz její osobnosti – talentované, odvážné, ale i komplikované a příliš citově založené ženy. Joy přišla do Afriky hledat samu sebe. Svou identitu i vnitřní soudržnost úporně hledala uprostřed drsné a nádherné krajiny, která člověka buď posílí, nebo zabije.

Další zajímavé články