Expedice po západní Africe 1/3

Sen vidět „opravdovou“ Afriku obvykle začíná z její východní nebo jižní strany. Západní část kontinentu je méně známá a nebudeme lhát, když řekneme, že také zaostává z pohledu turistické infrastruktury. To pro většinu turistů představuje nevýhodu ovlivňující komfort při poznávání, ale pro ty, kteří se zamilovali do černého kontinentu - do kolébky lidstva, jako jsou zkušení cestovatelé, dobrodružní lidé, je tato část nejvíce autentická. Zároveň však zůstává dodnes nejméně prozkoumaná. Ceny ubytování nejsou nízké, standard zdaleka není ideální, cesta je obvykle ve špatném nebo hrozném stavu, ale odměnou jsou úžasné výhledy, nedotčená příroda a naprostý nedostatek komercialismu spojený s minimálním počtem turistů. Lidé jsou přátelští, usmívají se od ucha k uchu a jsou zvědaví na cizince, kterých je však jako šafránu. S Tomášem jsme se rozhodli společně projet terénním autem z Gambie přes Senegal, Guineu do Sierry Leone a vrátit se zpátky mírně odlišnou trasou. Takže jsme si pronajali starého dobrého dieselového Jeepa Cherokee 4x4. Jednoduchá konstrukce víceméně fungovala a měla také určité výhody. Žádná elektronika a vysoká světlá výška se výborně hodily pro stav místních silnic. Navíc v každém africkém městečku umí takovému autu poskytnout „správný“ servis. A jak se ukázalo během naší expedice dlouhé přes tři tisíce kilometrů, byli jsme tam častými zákazníky.

Gambie je jedinou zemí západní Afriky, která přijímá evropské chartery a patří tak mezi dovolenkové turistické ráje. Většina z těch, kteří sem přijíždějí, však končí své dobrodružství se západní Afrikou v hotelovém baru, na nedaleké pláži se slunečníky, nebo na procházce v turistické oblasti s čerstvou místní životní láskou. Zbývající část nejmenší země afrického kontinentu je také známá mezi ornitology, kteří pozorují ptáky v národním parku Kiang West. Někteří se rozhodnou zamířit hlouběji do vnitrozemí, aby viděli např. hrochy na řece Gambia poblíž Georgetownu (Janjanbureh). Jízda přes Gambii na hlavní silnici je velmi příjemná! S mezinárodní pomocí byla vybudována široká asfaltová silnice "Trans Gambia Highway" vedoucí do východního města Basse Santa Su. Země se táhne podél řeky Gambia, která je v ústí do oceánu ohromná. Pramení v Guineji v masivu Futa Djallon, aby unikla východním Senegalem a směřovala až k Atlantickému oceánu v okolí hlavního města Banjul. Jak se pohybujeme směrem na východ, počet čerpacích stanic klesá, jsou to často spíše obchůdky, ve kterých se benzín nebo nafta prodávají v lahvích. Musíte myslet na to, že je nutné tankovat při každé příležitosti. Dobrodružství začalo hned první noc v Basse. Rozhodli jsme se s Tomášem oslavit začátek cesty a šli do místního baru na jediné místní pivo Julbrew, pro udržení dobré česko-polské tradice. Život v Africe začíná po západu slunce, a proto jsme pocítili postupně chuť na prozkoumávání dalších barů, kterých, jak se ukázalo, bylo v Basse ještě několik. Po celodenní jízdě na sluníčku jsme se vrátili do hotelu lehce unaveni. Když jsme přišli do hotelu, tak na nádvoří byl obrovský dav několika set lidí, stoly plné jídla a plno bodyguardů. Zvědaví, co se děje, jsme se rozhodli prodrat se mezi pobavené a křičící Gambijce. Ukázalo se, že jsme narazili na předvolební mítink vrcholového politika Mamy Kandeh. Řekli jsme ochrance, že jsme hoteloví hosté, profesionálové z cestovního ruchu, a rádi bychom se setkali s tímto předním politikem. Naše žádost byla překvapivě vyslechnuta a byli jsme nasměrováni do místnosti, kde jsme byli přijati k audienci. Původně plánované podání ruky se proměnilo v delší a spontánní debatu o budoucnosti Gambie a její roli na turistické mapě pro Evropany. Nevím, jestli za to mohlo gambijské pivo, nebo to, co říkal Tomáš, ale občas jsem měl dojem, že dostane lukrativní nabídku na pozici zahraničního poradce v cestovním ruchu v Gambii. Samozřejmě až poté, co tento kandidát vyhraje ve volbách.

Naše cesta do Guiney dále pokračovala přes senegalské Casamance, regionem Kolda, a konkrétně městem Velingara. V okolí se nachází kráter po dopadu meteoru, neviditelný pouhým okem, ale viditelný na satelitních mapách. V Guineji jsme se zastavili v Koundara, která je bránou do horského regionu Futa Djallon. Přestože samotné město nenabízí nic zvláštního, samotný region je naopak úžasný. Nachází se v blízkosti národního parku Niokolo Koba, jehož větší část se nachází v Senegalu. Cesta do pohraničního města Koundara je velmi dobrá. Hranice mezi Senegalem a Guineou je, řekněme africká. Dva exotičtí běloši (ne francouzi) v autě na gambijských značkách v Senegalu způsobili zmatené reakce. Nakonec se zbavili problému tím, že nás propustili ze země. Na druhé straně v Guineji nás čekalo dobré překvapení. Několik uniformovaných vojáků se rozhodlo, že nás musí doprovodit v ozbrojeném konvoji na celní stanici. Samozřejmě povinně a za poplatek. Na stanici nám byl vydán dokument platný na území celé země, ale samozřejmě za příplatek, který byl dvakrát vyšší než v Senegalu. Také nevím, proč nás i náš jeep velmi důkladně kontrolovali kvůli možnému pašování nelegálních diamantů. Pochopitelně by tato kontrola měla smysl při výjezdu ze země, ale vůbec jsem tomu nerozuměl při vstupu do Guiney. Senegal, s výjimkou fosfátových hornin a malých zlatých rezerv, nemá takto významné zboží žádané Západem i Čínou. Zato sousední Guinea se těší
z jejich přebytku.

Úchvatné výhledy v Guineji nás těší od chvíle překročení hranice. Krásné okrové barvy, lateritové pásy půdy v kombinaci s malými kopečky a zelenými stromy nás provázejí do srdce západní Afriky.

Zpočátku projíždíme úpatím oblasti Futa Djallon. Cesta do města Labe je docela dobrá, ale poté, co najednou skončí asfalt, začnou schody – vlastně hroudy a díry. V době, kdy jsme projížděli, chybělo do města pouhých 25 km asfaltu. Není to moc, ale v přepočtu na čas je to přes dvě hodiny nepřetržitého řazení, brzdění, všudypřítomného prachu a srázů. Trasa je vlastně serpentina s nebezpečnými zatáčkami a skalnatými svahy. Když otevřete okno, okamžitě se navalí do auta prach, když ale auto zavřete, tak se vedro nedá vydržet. O klimatizaci můžeme jen snít, ale množství lateritu by ji stejně ucpalo. Dokonce se mi podařilo zaplatit pokutu ve výši 5 EUR za to, že jsem neměl zapnutý bezpečnostní pás. Zpočátku chtěli 20 EUR, ale stejně jako téměř o všem v západní Africe, i o pokutě jsme smlouvali. Kdykoli je to nutné, zapínáme si s Tomášem pásy, ale na této trase je bezpečnější to nedělat. Pokud by se například v autě náhle urvalo kolo na prudkém svahu, je teoreticky vždy možné vyskočit. Srážka s vozidlem z opačného směru rychlostí 5 až 10 km/h je jako srážka dvou chodců na ulici, takže riziko vážné srážky je malé. Nakonec jsme dorazili do Labe, kde jsme se ubytovali v hotelu. Labe je hlavním městem pohoří Futa Djallon, městu dominuje velká mešita, na které je zblízka vidět, že už potřebuje rekonstrukci. Kolem mešity je poměrně rozlitý tradiční africký trh. Za haléře si můžete koupit chutné bagety, ovoce, čerstvou zeleninu a grilované maso. Velmi se nám to líbilo. Chybí typické suvenýry, které najdete například v Gambii nebo Senegalu, protože je zde příliš málo turistů. Jízda v ulicích trhu je výzvou pro každého řidiče. Doslova se musíte vejít na milimetry a rozhodně musíte zapomenout na estetiku krytu vnějšího zrcátka. Nejlepší je zrcátka sklopit, aby se zabránilo jejich utrhnutí. Futa Djallon je poklad Guiney, který je masovou turistikou zcela neobjeven. Majestátní vodopády, malebné řeky, horské stezky jsou ideální pro lehčí a střední treky. Všude okolo je zeleň a svěží příroda. Třešničkou na dortu je komfort v podobě možnosti prohlídky města v tichu, míru a bez nadměrného hluku "divokého davu." Pokud by toto místo bylo v Evropě, určitě bychom slyšeli všechny nejdůležitější jazyky světa. Tady máme stále šanci na tiché rozjímání a intimitu. Po prozkoumání regionu jedeme dále. Jak to dopadlo, se dozvíte v další části článku.

Konec 1. části, další část již brzy, sledujte náš BLOG

Další zajímavé články

Kontaktní formulář