Expedice po západní Africe 2/3

Naším konečným cílem cesty byl Freetown a jeho pláže. Chtěli jsme prozkoumat možnosti cestovního ruchu v zemi, který se obnovuje po občanské válce, která skončila v roce 2002. Nejjednodušší cestou by bylo jet do hlavního města Conakry. Trvá to jeden den. Z Conakry do Freetownu je to další den. Ne, to by bylo příliš snadné. Podařilo se mi přesvědčit Tomáše, abychom udělali malou změnu našeho programu cesty. Před dvěma měsíci jsem byl v Guineji autem a dojel až do Conakry, a ještě dále, když jsem kánoí doplul až na souostroví "Los". Velkou nevýhodou tohoto města je ruch a obrovské dopravní zácpy, díky nimž může průjezd centrem trvat, no řekněme i půl dne. Navíc v mém žebříčku velkých měst černého kontinentu, které jsem viděl v mém životě, je absolutně na prvním místě v kategorii architektonického hnusu. Vítězí dokonce nad Káhirou, slumy Johannesburgu nebo nad předměstím Kampaly, nemluvě o senegalském St. Louis. Je ale pravda, že nemohu říct špatné slovo o zábavě a gastronomické nabídce! Conakry je v západní Africe známé jako velmi důležité místo ve světě africké hudby. Dokonce jsem potkal jednu Nizozemku, která se tam odjela učit hrát na bicí. Byl jsem na živém koncertu v jedné z hospod u moře a musím přiznat, že hudebníci byli skvělí a pivo bylo podáváno dobře chlazené. Z Guiney pochází mnoho hudebníků, kteří kombinací hry na kůru, bubny, vytvářejí jazz, afro blues a zábavní hudbu. Nejslavnější je Mory Kanté se svým hitem Yeke, Yeke, který byl dokonce použit ve filmu The Beach s Leonardem Dicapriem. Mimochodem, Mory Kanté se narodil v oblasti Faranah, kam jsme mířili. Takže jsme nakonec vybrali cestu do neznámých míst pro nás oba. Jak se ukázalo později, bylo to nejlepší možné rozhodnutí.

Nabrali jsme směr na jihovýchod přes Mamou. Faranah, sousedící s Labe, je přeshraniční region mezi Mali na severu a Sierra Leone na jihu. Cesta z hlavního města do hlavního města trvá celý den. Další pastva pro oči. Neustále nás provázejí krásné masivy hor. Na silnici je malý provoz, zato díry a hrboly v opačném poměru. Vybrali jsme si lesní mýtinu na piknik, cestou jsme často zastavovali a obdivovali přírodu a barevně oblečené, smějící se dívky, které chtěly být vyfotografovány. Nevěřícně se dívaly na dva foté, což v místním jazyku soussou, znamená bílý. Kousek od hlavní silnice začalo plakat malé dítě, když nás spatřilo. Pravděpodobně vidělo bílého muže poprvé v životě na vlastní oči. Těsně před městem nás zastavila Policie. Zde je malé vysvětlení. V Guineji nás zastavovali docela často pro rutinní kontroly. Pokaždé to končilo stejnými příkazy. Předložte prosím svůj řidičský průkaz, pojištění CEDEAO (taková zelená karta v západní Africe zakoupená už v Gambii) a oprávnění průjezdu laisser-passer zakoupené na hranicích do každé země zvlášť. K tomu jsme museli ukázat lékárničku, a to je vše! Nakonec nám popřáli bonne route, což znamená šťastnou cestu. Před svou první cestou do Guineje jsem poslouchal hrozné příběhy o policejních inspekcích, vydírání, úplatcích, a tady takové překvapení. Když byli zvídavější, vždy jsem při kontrole vysvětloval, že můj přítel je Čech, ale také žije v Keni. Já jsem Polák, ale také rezident sousední Guineje-Bissau, a bydlím v Gambii. Jedeme na dovolenou do Guineje a Sierry Leone. Nejsme Francouzi. Oba pracujeme v cestovním ruchu. Jednomu z nich se to tak moc líbilo, že požádal Tomáše o vizitku Go Afrika. Po úplném vysvětlení toho, co děláme, se už na nic neptali. Prostě nás vzali za bílé Afričany. Nebyli jsme už takoví obyčejní foté. Tato kontrola byla však jiná. Výjimečně jsme nebyli žádáni o „povinnou sadu“, ale začali přemýšlet a obhlížet auto ze všech stran. Hned přiběhlo mnoho dětí. Za nimi starší. Vystoupil jsem z auta, šel jsem je pozdravit, a v tom jsem zaslechl syčení z pneumatiky. No co, další guma, protože v Labe den předtím jsme také píchli. Ukázal jsem policistovi, že vzduch uniká, a pak jsme ho úplně ignoroval zaneprázdněným pohledem na pneumatiku. Zmatený něco zakřičel a najednou se objevil mechanik se svými dětmi. Nestačil jsem ani dokouřit cigaretu, jak rychle bylo kolo odšroubované a rezervní připravené k nasazení. Policista nakonec mávl rukou a z kapoty našeho auta si udělal kancelář a zastavoval další řidiče. Dokonce jsem viděl, že přední strana našeho Jeepu přispěla k vydání blokové pokuty pro nešťastného řidiče kamionu.

Faranah je jako většina guinejských měst, takže chaotická, hlasitá, plná stánků a obchodů. Nejdůležitější pro nás však byl velký výběr pneu servisů pracujících pozdě do noci. A tak jsme u jednoho z nich okamžitě začali prohlídku. Rozhodli jsme se pro jeden v centru hned vedle restaurace plné zákazníků. Zatímco jsme se občerstvili, měli jsme opravenou rezervu. Kromě toho jsem mezitím stihl i zajet do moto-taxi nakoupit studené místní pivo Guiluxe. Mimochodem, svým způsobem výborně chutná. Hotel byl docela snesitelný, takže jsme se mohli dobře vyspat před nejtěžší trasou této cesty. Dalším cílem je přejezd do Makeni, což je třetí největší město v Sierra Leone.

Vstali jsme brzy ráno. Ještě nebyly žádné zácpy a kravál od všudypřítomných motocyklů. Je důležité cestovat od úsvitu do soumraku. Zejména v takových částech nebo zemích Afriky, kde civilizace ještě nedorazila. Nějak si tuto zásadu absurdně spojuji s bílým šílenstvím. Když jedu do Alp, abych si opravdu zajezdil na snowboardu, musím začít s dobrodružstvím na svahu hned, jak se první vlek otevírá a jezdit, až dokud se nezavřou. V Africe je to podobné. Vyjíždíme brzy ráno, abychom se dostali do cíle před západem slunce. Pravdou je, že této části cesty do Makeni jsme se obávali nejvíce. A jak se ukázalo později, bylo to skutečné dobrodružství. Na obtížných trasách číhá spousta překvapení a něco se může stát v nejméně očekávaném okamžiku. Neosvětlená vozidla, jejich špatný technický stav, místní procházející se ve večerních hodinách bez reflexních znaků, divoká zvěř na silnici, hrozný stav vozovky, potenciální zloději využívající tmy, falešní policisté, divočina atd. Seznam hrozeb je dlouhý. Afričané pevně věří, že se v noci probouzejí démoni. Nechtěli jsme tomuhle jít naproti. Jedinou zemí, kde se v noci absolutně nebojím řídit, je Senegal, ale právě tam jsem strávil několik let, a vím dobře, jak to tam chodí. Tomáš zase doporučuje rwandské, rovné, hladké asfaltové silnice. Tak či onak, Guinea (podobně i sousední Guinea-Bissau) rozhodně nepatří k první lize premiantů, pokud jde o rozvoj silniční infrastruktury. No, pokud nemáme na mysli anti-ranking. První problém, který se nám přihodil, začal již kolem mostu přes Niger, za branami Faranah. Místo toho, abychom jeli po hlavní silnici kolem Kalede/Sandeniah do Kalyerehu a dále do cíle, tj. do města Makeni, se nám v mapách a hlavách něco pomíchalo. Koupil jsem si dříve francouzský průvodce o Guineji, který nás mylně navedl k vybranému přechodu. Cesta na jih od Gueckedou do Kenemy se nám zdála příliš časově náročná. Mimochodem, v Labe jsem mluvil se starším Francouzem, který často cestoval v obou zemích a hodně si stěžoval na tuto trasu.

Zkontrolovali jsme mapy Google a zdálo se nám, že nejsou úplně přesné. Dalším důvodem bylo, že bychom se museli vrátit, vlastně opakovat trasu z předchozího dne. Což znamenalo riziko potenciálního setkání se s policistou, který si udělal z našeho auta mobilní kancelář pro vydávání pokut. Zeptal jsem se nějakého náhodného chlapce na motorce na co nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak se dostat na hranici se Sierrou Leone. Nabídl se, že nám ukáže cestu. Sledovali jsme tedy našeho průvodce, který odbočil do nějaké vesnice a vedl nás meandry místních chatrčí.

Poté jsme projížděli už celkem dobrou lateritovou cestou. Dostal bankovku za ochotu a popřál nám šťastnou cestu. GPS nám ukázalo, že máme asi 40 kilometrů vzdušnou čarou k hranici. Díváme se na tachometr a jedeme také rychlostí 40 km/h. Přes naše otevřená okna foukal příjemný chladný větřík. Čas byl dobrý, měli jsme dobrou náladu a matematicky nám vycházelo, že za hodinu budeme na druhé straně. Jak hluboce jsme se mýlili… Zde se ukázaly naše výpočty a hurá optimismus jako špatné. Silnice se zúžila a rychlost 20 km/h se objevila pouze na nejlepších úsecích. Najednou se 15 km/h stalo nedosažitelných. Nějak jsme se dostali do vesnice Songoyah ležící asi 7 km vzdušnou čarou od hranice. Viděli jsme tam celní i policejní stanici. Bylo 10 hodin ráno. Starší policista v uniformě si pravděpodobně vzpomněl na okamžik dekolonizace Guineje z rukou Francouzů, zastavil nás, a pozval k sobě. Požádal o naše pasy. Místo toho, aby nám tam vrazil jedno malé razítko jako Senegalci a rychle se nás zbavil, chtěl nám předvést svou znalost kaligrafie. Šlo mu to docela dobře. Ručně na celou stránku ve francouzštině popsal náš krátký pobyt. Znělo to zhruba takto. V takový a takový den v pohraničním městě Songoyah byl před místní policií zaregistrován přejezd ve směru na Sierra Leone. Aby to mělo větší právní sílu, přidal nám ještě běžné razítko s nápisem „Police“ a ještě něco. Vypadalo to, že s námi chce ještě trochu poklábosit, ale podařilo se nám ho přesvědčit, že musíme jet dále, protože cesta je dlouhá. Dlouhá se rozumí v časovém intervalu, protože tohle není o kilometrech. Tento důstojník nám, stejně jako všichni ostatní policisté v Guineji, popřál příjemnou jízdu. Ve svém životě toho určitě hodně zažil, protože s naší přítomností na křižovatce zacházel s neobvyklou péčí a zároveň rutinně. Kupodivu ani nakonec nepožádal o dárek za jeho ručně psaný zápis do našich pasů. Kromě dalších překážek na silnici, které nás čekaly, jsme vlastně ani nevěděli, kudy máme jet dál. Od stanice se ze silnice náhle staly pruhy a začaly se rozvětvovat v mnoha směrech neznámých nám i Googlu. Naše pozornost byla upoutána pohybem motorek směrem do lesa. Azimut víceméně souhlasil s GPS, takže jsme to riskli. Na cestě nás nečekaně zastavila skupina vojáků u závory. Okolo nich byla skupina několika civilistů a dětí. Každý na motorce nebo vedle motorky. Na rozdíl od staršího policisty, tyhle pohled na nás velmi překvapil a řekli nám, abychom vystoupili z auta. Okamžitě požadovali pasy. A tady trochu překvapení. Průměrný Polák a Čech nemá jasnou představu o tom, kde leží hranice mezi Guineou a Sierrou Leone. Tento velitel zase vůbec nevěděl, kde je Polsko a Česká republika. Prohlédl si pasy, víza, jiná víza a záznam na celé stránce ze svého rodného města. Myslím, že se mu naše dokumenty líbily, protože nám je nechtěl vrátit. My jsme ani nevěděli, kde přesně jsme a ani, co bude dál. Takže jsem dostal idiotský nápad. Vrátil jsem se k autu a vzal jsem velký balíček bonbonů „mamba“. Řekl jsem, že v České republice a Polsku, když potkáte cizince na stezce, máme zvyk osladit jejich den. Dal jsem mu balíček sladkostí. Poprvé a naposledy se usmál, vrátil nám pasy, potřásl rukou a opět nám popřál stejně jako ostatní „bonne route.“

Vmáčkli jsme se s naším Cherokee mezi stromy, až najednou se někde uprostřed ničeho zjevila další kontrola a závora. Mapa nám ukazuje, že jsme od hranice ještě minimálně 3 nebo 4 km. Překvapení při pohledu na dva bělochy v gambijském autě posledního pohraničníka na guinejské straně bylo největší. Nařídil nám ať počkáme. Začali jsme se nudit. Čas letí. Už je 12 hodin. Vzduch se tetelil, bylo hodně přes 30 stupňů a pohyby chlapa v uniformě byly přiměřené okolní teplotě. Naštěstí ho naše dokumenty nezajímaly. Celkově ho v tomto spalujícím vedru asi nic moc nezajímalo. Tomáš už měl určitě chuť na druhou snídani a malé studené pivo. Mě zajímalo to samé, co Tomáše, ale v obráceném pořadí. Oba jsme si byli vědomi, že v Africe je nejhorší spěchat a projevit podráždění. Oni vždy mají čas. Tak v klidu sedíme a jíme pomeranče, kterých jsme koupili v Labe celý pytel. Neočekávaně nás zachránil pán, přijíždějící na motorce z opačného směru. Zastavil před závorou a zatroubil. Voják k němu přišel a začali se zdravit. Líným pohybem ruky zvedl závoru, ale vidíme, že pánové pokračují v rozhovoru. Tak jsem zařadil jedničku a nesměle jel vpřed. Ani nezareagovali, dále zaneprázdněni africkými pozdravy. Před námi už byla pouze Sierra Leone.

Bloudíme někde po lesní cestě, která není na mapě. Kličkujeme mezi stromy, jak jen to jde, jdou vidět stopy od motorek. Najednou Tomáš zavolal, myslím, že jsme již překročili hranici, protože telefon nás lokalizuje na straně Sierry Leone! Stanovení hranic v Africe v současné podobě je rozhodně nejhloupější výmysl bílých kolonizátorů. Od nespravedlivého rozdělení, oddělení rodin až k nerespektování území etnických skupin a jejich rodin. Dorazíme k nějaké budově uprostřed lesní mýtiny. Na střeše visí vlajka Sierry Leone. Nikde nikdo. Najednou vyjde asi 30letý chlap bez košile v maskáčových kalhotách... Co nám chtěl? O tom zase v dalším pokračování :-)

Kontaktní formulář